Jela jsem z Brna, nějak jsem si myslela, že vlak mi jede v 18.30 (vždy o půl totiž odjíždí vlak od nás), ale on jel už v 18.20. Spěchala jsem, byla jsem rozhodnutá, že si koupím lístek až ve vlaku, v duchu jsem si přála, aby měl vlak alespoň trochu zpoždění, nervozita stoupala…
Dorazila jsem na hlavní nádraží, bylo právě 18.20, dívala jsem se z kterého nástupiště mi vlak jede, nebo spíš už odjel?! Na tabuli však vlak na Prahu neměl ani označení nástupiště ani koleje, ale měl 10 minut zpoždění. Mé přání bylo vyslyšeno! Udýchaná jsem si pomyslela – HURÁ a šla jsem si ještě koupit jízdenku, mezitím se číslo změnilo na 15.
Stála jsem v hale, rozhlížela se po okolí a všimla jsem si, že mezi tolika lidmi vidím i nějaké známé. Tedy já znám je, ale oni mě ne a představte si, byli to MUŠKETÝŘI, tedy přesněji Ivan Vyskočil a Lešek Semelka, rozčilovali se, stejně jako většina lidí kolem. Postupně odcházeli lidé na vlaky, které měly také zpoždění a když ohlásili, že je přistaven vlak na Olomouc, odcházeli i tito Mušketýři, jako by se řídili heslem :„Jeden za všechny, všichni za jednoho“.
Můj vlak poskočil o kolonku výš, ale já ne, protože číslo se měnilo na 20, pak 25, 30, 35 až na konečné 40, v tu chvíli jsem uviděla – nástupiště číslo 2 kolej 1. Seděla jsem v kupé s několika ženami, přišel i pán s občerstvením, a tak jsem si koupila teplý čaj, který mě příjemně hřál ale zároveň mě hřálo u srdce hodně věcí. Radost za vše, co prožívám, že jsem vlak stihla, že jsem dojela v pořádku, že se mi plní přání, za rodinu, že jsme zdraví…
Jsem moc vděčná, za co jste vděční Vy?
„Krásný každý den“ Váš kouč Marie Kostelecká
„Inspiruji lidi ke změnám, které vedou k radostnějšímu,spokojenějšímu a šťastnějšímu životu.“